Vladimír Kýhos se může pyšnit bohatou hráčskou, ale také trenérskou kariérou, která je z větší části spjata s jeho mateřským klubem v Litvínově.

Na severu Čech započal svou kariéru v sedmdesátých letech minulého století jako útočník a spolu s generací točící se okolo Ivana Hlinky prožil období největší klubové slávy. V roce 1975 skončil s Litvínovem v nejvyšší československé soutěži na čtvrtém místě, což byl doposud největší úspěch týmu. Po výsledkovém úpadku překvapili Severočeši o tři léta později druhým místem a Kýhos si tehdy mohl vychutnávat atmosféru zpravidla vyprodaného stánku.

Začátek osmdesátých let poznamenal odchod klíčových hráčů včetně Ivana Hlinky a s ním přišlo i bezmedailové období, avšak na pozice týmových hvězd se již tlačili další mladíci. Kýhos tak brzy nastupoval v lajně s Vladimírem Růžičkou, koučování týmu se ujal jeho vlastní otec a pod jeho vedením zažil vrchol své hráčské kariéry, když ve stříbrném ročníku 1983/84 pomohl svému celku 33mi gólovými nahrávkami a probojoval se tak do desítky nejproduktivnějších hráčů federální ligy. Jako bonus si přivezl stříbro z olympijských her v Sarajevu a byl draftován jako celkově 139. hráč dnes již neexistujícím týmem Minnesota North Stars.

Působení ve svém mateřském klubu uťal litvínovský kapitán před ročníkem 1986/87, kdy přijal angažmá v Plzni, která prožívala temná osmdesátá léta. Na západě Čech vydržel jen jednu sezonu a poté si dal od hokeje roční pauzu. Svou rodnou zem pak vyměnil za Finsko, kde druholigovému týmu Jokipojat Joensuu výtečnou produktivitou pomohl splnit postupový sen, a tak následující ročník strávil v SM-liize. Světem už otřásl pád železné opony a Vladimír Kýhos strávil ještě jednu sezonu na severu – v třetiligovém Kokkolan Hermes. Zde také napsal tečku své hráčské kariéry.

Tu trenérskou odstartoval na střídačce svého mateřského klubu v závěru sezony 1994/95 jako hlavní trenér. Ve druhé sezoně sekundoval Josefu Beránkovi a společně dovedli tým ke stříbrným medailím. Po další sezoně, která se Litvínovským příliš nepovedla, podepsal smlouvu v rodném Chomutově, kde strávil devět sezon.

Během svého působení na chomutovské lavičce zavítal pokaždé alespoň do čtvrtfinále play-off, čtyřikrát si jeho tým připsal účast v semifinále, dvakrát ve finále a jednu prohru v baráži o extraligu – s Karlovými Vary. Vladimír Kýhos odkoučoval v Chomutově úctyhodných 424 utkání. V letech 2007-2009 potom působil v Kometě Brno, se kterou zaznamenal dvě stříbrné medaile, a vrátil se zpět do Litvínova. Po 35. kole sezony 2011/12 podepsal novou smlouvu s Energií.

Martin Pešout má za sebou poměrně bohatou trenérskou minulost, zejména na mládežnickém poli, a může se chlubit i několika cennými úspěchy. První trenérskou prácí mezi dospělými byla extraligová štace na střídačce Karlových Varů, kde působil jako asistent. Do této pozice povýšil po třech sezonách na lavičce karlovarského dorostu. V sezóně 2000/2001 vedl tým jako asistent spolu s Milošem Říhou, ale po několika kolech byli oba od týmu odvoláni a Martin Pešout se přesunul ke karlovarské juniorce. Samotný „A“ tým Becherovky převzali Radim Rulík s Markem Sýkorou.

Další významnou trenérskou zastávkou Martina Pešouta byla pražská Slavia. Jako trenér extraligového dorostu dokázal pro pražský klub vybojovat v roce 2004 titul mistra republiky v této věkové kategorii. Ve finále si mladí slávisté poradili se Zlínem 2:0 na zápasy, a zaslouženě tak mohli slavit velký úspěch tamního hokeje. Během sezóny navíc mladíci Slavie nepoznali porážku hned ve dvaceti po sobě jdoucích duelech, když osmnáctkrát zvítězili a pouze dvakrát remízovali.

Úspěch s dorostem Slavie dokázal trenér ještě jednou zopakovat a k tomu ještě přidat bronzovou příčku s tamní juniorkou. Po těchto úspěšných letech byl jmenován postupně trenérem reprezentačních výběrů do 16, 17 a 18 let. S výběrem hráčů do sedmnácti let v roce 2005 na olympiádě nadějí porazili ve finálovém klání Švýcary 4:1 a vybojovali historické zlaté medaile. Svěřenci trenérů Martina Pešouta a Josefa Halouzky na turnaji ani jednou nezaváhali, přičemž ve třech utkáních obdrželi pouhé tři góly. Byli jednoznačně nejlepší.

Další reprezentační úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a na mistrovství hráčů do 18 let v roce 2006 sahali jeho svěřenci po finále, když dokázali skoro otočit semifinálový duel s USA. Mladící během utkání prohrávali již 0:3, ale zápas dokázali srovnat a dovést do prodloužení. V něm byli ale přece jen šťastnější hokejisté vyznávající zámořský styl hokeje, o jejich výhře rozhodl Kane. Náplastí pro zklamané mladíky byl alespoň zisk bronzové medaile, když v boji o třetí příčku porazili výběr Kanady.

Po období úspěchů ovšem přišlo pro reprezentačního trenéra kruté vystřízlivění, když na dalším mistrovství světa do 18 let ve Finsku jeho tým neuspěl a po porážce s Němci ve skupině o udržení vypadl z elitní skupiny šampionátu.

Následovalo angažmá v prvoligové Kadani. Avšak Pešoutovo působení na lavičce černožlutých mělo jepičí život. V lednu 2008 si jej vytáhl Chomutov, odkud odešel trenér Kýhos do Brna. Martin Pešout společně s Miroslavem Buchalem dovedli mužstvo do finále 1. ligy, kde Chomutov podlehl Mladé Boleslavi. Ta později postoupila do extraligy. V dalším roce už před Chomutovem stál jasný cíl: extraliga. Pešout vedl mužstvo jako hlavní kouč společně s asistentem Jiřím Rechem. Sezóna však nedopadla podle očekávání, Chomutov vypadl už v semifinále play off a extraligový sen se rozplynul. Chomutovská mise trenéra Pešouta skončila a jeho kroky se ubíraly na Slovensko, kde si vyzkoušel své vůbec první zahraniční angažmá v pozici trenéra. Společně s hlavním koučem Peterem Oremusem v sezoně 2009 / 10 dovedli tým Skalice do čtvrtfinále play off, ze kterého po dlouhé sedmizápasové bitvě postoupil oddíl z Martina. Následující sezonu ve Skalici trenér Pešout nedokončil, když využil nabídky karlovarské Energie a v pozici asistenta trenéra A-týmu se vrátil do klubu, kde s trénováním začínal.

Pavel Knežický do extraligy poprvé nakoukl v sezóně 1985/86 v tehdejším Gottwaldově, kdy odchytal svých prvních 6 zápasů v nejvyšší soutěži. Hned v následující sezóně se v klubu stal jedničkou! Za tehdejší Tělovýchovnou jednotu odchytal celkem čtyři sezóny, v té poslední dělal dvojku současnému slávistickému manažerovi Ladislavu Blažkovi, až trojkou v klubu byl Roman Čechmánek. Pro sezónu 1989/90 ho získala Škoda plzeň, kde dělal dvojku Václavu Furbacherovi, který rovně působil v Karlových Varech. Na začátku devadesátých let ho angažoval Sokolov, který působil ve druhé nejvyšší soutěži. Tamní Baník dovedl v sezóně 1991/92 až ke čtvrtému místu a barvy Sokolova hájil až do sestupu v sezóně 1996/97. Pak pomáhal na vzestupu Šumperku, který za dobu jeho působení hrál až třetí nejvyšší soutěž. Hráčskou kariéru uzavřel zahraničním angažmá v německém Klostersee.

Po skončení aktivní kariéry se vydal cestou specializace na trénink brankařů a velmi rychle se vypracoval mezi nejuznávanější odborníky v této profesi. V Karlových Varech se stará o rozvoj gólmanů všech věkových kategorií. Před loňskou sezonou byl zvolen do čela brankařské komise Českého svazu ledního hokeje. Ve volném čase se věnuje cyklistice. Svůj koníček proto velmi dobře uplatní během letní přípravy při plánování horských tréninkových etap s hráči prvního týmu.